Studie analyzuje nedostatky současného přístupu k adaptaci v Česku a nabízí konkrétní doporučení, jak posílit celkovou odolnost společnosti vůči klimatickým rizikům. Autorka Anna Uhnák Kárník ve spolupráci s konzultanty z Asociace pro mezinárodní otázky a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR identifikuje zásadní rozpor současnosti: zatímco význam adaptace na změnu klimatu roste, kapacita společnosti řešit komplexní problémy se kvůli propojeným krizím snižuje.
Studie podrobně analyzuje národní adaptační strategii a její akční plán a odhaluje významnou mezeru mezi teorií a praxí. Strategie sice pracuje s pojmy odolnosti a adaptivní kapacity, v praktické aplikaci se však soustředí téměř výhradně na ekologickou stabilitu a technická opatření. Z 322 úkolů akčního plánu se pouze devět přímo věnuje zdravotně-sociálním dopadům změny klimatu. Strategie nijak nediskutuje rizika takzvané chybné adaptace – tedy opatření, která sice řeší konkrétní problém, ale přenášejí ho jinam nebo vytvářejí nové závislosti. Příkladem může být adaptace na vlny veder formou klimatizací: ty zvyšují spotřebu energie, nemohou si je dovolit nízkopříjmové domácnosti, přenášejí tepelnou zátěž do okolního prostoru a přestávají fungovat při výpadku proudu, který může paradoxně nastat právě kvůli vlnám veder.
Alarmující je stav adaptačních strategií na úrovni samospráv. V průměru pouze čtvrtina obcí s rozšířenou působností má zpracovanou adaptační strategii – nejméně sedm procent v Plzeňském kraji, nejvíce 64 procent v kraji Moravskoslezském. Pouze tři kraje mají vlastní adaptační strategii. Studie upozorňuje na rozpor mezi oficiálním hodnocením plnění cílů na zhruba 80 procent a reálným stavem krajiny, kdy podle dat organizace Člověk v tísni je zhruba polovina české krajiny degradovaná. To naznačuje, že hodnocení je založeno spíše na provádění úkonů než na skutečných výsledcích.
Studie k prohlížení online a ke stažení zde.
Studie vznikla za podpory Ministerstva pro místní rozvoj, nadace Heinrich Böll a organizace Člověk v tísni.
