Edvard Sequens: „Myslím, že nové reaktory u nás nikdy stát nebudou.“

Je absolventem VVTŠ v Liptovském Mikuláši, obor automatizované systémy řízení. Od r. 1997 je předsedou Cally – Sdružení pro záchranu prostředí České Budějovice, kde zároveň působí jako konzultant a vedoucí projektů v oblasti energetiky. Pracoval v Nezávislé odborné komisi pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu a rovněž jako externí poradce ministra životního prostředí. Specializuje se na problematiku obnovitelných zdrojů energie a jaderné energetiky. Podílel se na zpracování alternativního konceptu vývoje české energetiky Chytrá energie či zmapoval využití obnovitelných zdrojů energie v jižních Čechách na www.zdrojeenergie.cz. Za svou práci pro podporu využití sluneční energie obdržel Českou sluneční cenu 2002 od české sekce sdružení Eurosolar.

Na začátek čtenáře určitě bude zajímat, na čem právě pracuješ?
V současnosti se nejvíce zabýváme projektem, který má zlepšit postavení veřejnosti i starostů obcí v oblastech, kde stát hledá hlubinné úložiště jaderného odpadu. Zaměřujeme se hlavně na Vysočinu, kde je těchto lokalit nejvíc. V rámci projektu pořádáme debaty s veřejností, vydáváme informační letáky, informujeme prostřednictvím vitrín v obcích. Nedávno také vyšel zpravodaj Bezjaderná Vysočina.

V jaké fázi se hledání úložiště nachází?
Mají začít geologické průzkumy. Zhruba 11 let se nám dařilo ve spolupráci s veřejností a starosty úložiště blokovat. V roce 2004 vláda přerušila průzkumy oficiálně jenom na 5 let, ale protože jsme dokázali postoj obcí a veřejnosti stmelit a zároveň jejich názory byly slyšet, žádná vláda nešla přes nesouhlas obcí. Až v posledních letech se přístup vlád velmi citelně změnil a chtějí tvrdě dosáhnout svého i přes nesouhlas veřejnosti.

V dubnu jste organizovali Den proti úložišti. Kolik se do něj zapojilo lidí?
Předně musím říci, že my jsme ho neorganizovali. Dělali jsme jen to, co umíme. Pomáhali jsme s koordinací a spolupracovali s médii. Pořadateli byli starostové a místní spolky, což pro nás bylo velmi cenné. Celkem se zapojilo asi jedenáct až dvanáct set lidí. Někde to byly jenom desítky, jinde stovky. Byly to různé akce a s výsledkem jsme celkem spokojeni. O Dni proti úložišti se psalo ve spoustě novinových článcích a také byl dobře načasován. Proběhl v době, kdy se ministr Brabec rozhodl nerespektovat odvolání obcí a spolků a podepsal souhlas s průzkumy území.

Máte už ke Dni proti úložišti akci nějakou odezvu od politiků? Demonstrovat svůj nesouhlas s úložištěm přeci jen přišlo více než tisíc lidí.
Od regionálních politiků ano. Podporují nás různí krajští politici, například STANu, nebo Strany zelených. Ale od celostátních ne. A to už je věc, která se táhne zhruba od doby ministra Kuby (pozn. red.: Martin Kuba působil ve funkci ministra průmyslu a obchodu Nečasovy vlády od listopadu 2011 do července 2013), který si přestal hrát na vstřícnost a na dobrovolnost. Následně začal tvrdě prosazovat úložiště bez ohledu na to, co si v těch potencionálně zasažených obcích myslí. Proto starostové ve spolupráci s námi, spolky, sepsali výzvu „K hlubinnému úložišti férově“. Pod výzvu předanou politikům se podepsalo asi 130 obcí a měst, z nichž značná část je ze širšího okruhu, než jsou potenciálně zasažené lokality. Byli to v podstatě jedinci, kteří na ni nějakým způsobem, ale spíše formálně, zareagovali. Čili, jakoby to spadlo do kanálu i přes velký dlouhodobý zájem médií. Problém je spíš v tom, že naši politici na tohle téma přestávají slyšet. U nás často panuje okolo jádra až jakási hysterie, že jej potřebujeme. Ti samí politici, kteří jej tak tvrdě prosazují, pak přehlíží jeden podstatný problém, a tím je jaderný odpad. Z toho důvodu jsou ochotni hodit přes palubu i tisíce lidí, kteří bydlí v oblastech, kde odpad skončí.

Vláda nedávno schválila Aktualizaci státní energetické koncepce a z ní vycházející Národní akční plán pro rozvoj jaderné energetiky v ČR. Oba tyto dokumenty jsou široce kritizovány. Dokázal bys našim čtenářům vysvětlit proč?
Koncepce je především postavena na pohledu, který je v této části Evropy bohužel běžný. Zdá se, že si neustále bereme příklad z minulosti. Mnoho lidí má dojem, že když něco fungovalo v minulém století, tak to musí fungovat i do budoucna. Vypadá to, že naši politici zavírají oči před tím, co se děje a kam směřuje energetika v Evropě či ve světě. Neexistuje tu žádná rozumná vize moderní energetiky a moderního průmyslu. Česká republika byla evropským lídrem v jaderném průmyslu a ráda by jím zůstala dál.

Energetická koncepce vychází z předpokladu vysoké spotřeby bez využití potenciálu, který máme v obnovitelných zdrojích. Protože uhlí dochází, jedinou záchranu vidí autoři v jádru. A to v nemalém měřítku. Třeba až 50 % elektřiny má být vyráběno z jádra. Francie, která je dnes jaderným lídrem, bude v té době vyrábět určitě míň. Ve Francii by měl už v roce 2025 objem elektrické energie z jádra klesnout z dnešních 75 % na pouhých 50 %. A myslím si, že bude klesat i nadále, protože tam staví jediný reaktor a těžko už postaví další. Česká republika plánuje až čtyři jaderné reaktory, což je nesmysl.

Zapomíná se na peníze a předpokladem je, že výstavbu v tichosti zaplatí český spotřebitel. Média horem dolem přinášela zprávy, jak kvůli špatným regulačním mechanismům doplácíme na fotovoltaiku. Pokud se tu postaví další jaderné reaktory, bude se platit ještě několikanásobně víc a hlavně déle. Až 35 let od zprovoznění čili ještě naši vnuci budou doplácet na dnešní rozhodnutí.

Vůbec se nehovoří o tom, že potenciál v úsporách máme mnohem větší, než se kterým počítá koncepce. Na papíře se sice deklaruje energetická efektivita, ale zároveň koncepce postrádá jakékoliv reálné nástroje, jak potenciál využívat. Troufám se říci, že plánovaný potenciál se určitě nevyčerpá.

Tak jak to říkáš, vypadá situace skoro beznadějně. Lze s tím něco dělat?
Faktem zůstává, že politici se nezamýšlejí nad důsledky a nejspíš je jim celkem jedno, co bude dejme tomu za 20 let, když si tady postavíme další 4 jaderné reaktory. Odkazují se na budoucnost a přitom oni už řešit dopady svého rozhodnutí nebudou. Myslím, že nové reaktory nikdy stát nebudou, protože je to naprosto nereálné očekávání.

Velkým nedostatkem koncepce je právě neexistence dalších variant. Uvažuje jenom jedním směrem a rozvíjí národní akční plán pro jadernou energetiku. Chybí v ní však podobně ambiciózní plán pro obnovitelné zdroje nebo pro energetickou efektivitu, díky čemuž nám ujíždí vlak. Zatímco se Česká republika orientuje na jádro a velké zdroje, mezitím se třeba Německo nebo Rakousko ubírají úplně jiným směrem. A v tom je naše naděje, že dlouho nebudeme moci jít proti „proudu“.

Jak může celou věc ovlivnit samotný spotřebitel?
V prvé řadě, pokud nemá moc peněz a nemůže investovat do vlastních zdrojů, může si alespoň vybrat dodavatele zelené elektřiny. Je taky možná záměna vytápění, investice do zateplování s podporou Zelené úsporám. Je třeba myslet na budoucnost, snižovat spotřebu a nahrazovat zdroje. A myslím si, že pokud si člověk pár let počká, bude si moct vybrat vlastní fotovoltaický systém, který bude vyrábět levnější elektřinu, než je ta ze sítě. Už dnes k tomu dochází, větší rozvoj ale brzdí vysoké vstupní investice. Očekávám, že do 10 let budou výrazně levnější, což lze vyčíst z mnoha analýz.

Věřím, že spousta lidí bude přecházet na levnější zdroje sama od sebe, budou soběstačnější a začne klesat poptávka po elektřině z centralizovaných zdrojů. Myslím, že budoucnost je v tomhle ohledu optimistická, reaktory nakonec stát nebudou a nebudeme za ně muset platit. Ale je škoda, že si tady malujeme růžové zámky atomového obrození a opomíjíme modernější trendy.    

V lednovém čísle Zpravodaje jsme přinesli rozhovor s jedním ze zakladatelů Som energia – španělského energetického družstva, které vyrábí a distribuuje elektřinu výhradně z obnovitelných zdrojů energie. Mohou podobné komunitní projekty vzniknout i u nás?
Zatím tomu asi brání různé administrativní překážky. Ale možná i určitá nevůle nebo spíše nedůvěra lidí k podobným projektům. Poslední dobou se různé komunitně orientované projekty rozvíjejí a věřím, že přijde doba, kdy budou mít i energetickou podobu. Rozhodně jim nesvědčí, že vlastnictví sítí je v rukách velkých firem. S tím mají docela velký problém i v Německu, kde by chtěli třeba i vlastní sítě pro velká města, ale nemohou. Síť by proto měla být spravována jinak než dnes, protože velké firmy jen nerady umožní vstup silné konkurence v podobě družstev.

V devadesátých letech jsme zažili velké protesty proti dostavbě Temelína. Myslíš, že se od té doby změnil pohled lidí na jadernou energetiku?
Myslím, že z celkového nazírání je to stejné. Zhruba polovina Čechů pořád věří, že jádro je skvělé řešení. Pouze lidé žijící u problematického místa, ať už jsou to úložiště nebo nová těžba uranu, anebo se v tom místě počítá s výrobou jaderného paliva, se najednou samozřejmě vyděsí a docházejí jim souvislosti.

Lidé žijící jinde úložiště netrápí, pokud tam zrovna nemají dejme tomu chalupu. Ti to berou z toho hlediska, podobně jako většina politiků a novinářů. Jednou tady preferujeme jádro, takže musíme vyřešit i jaderný odpad. Jsou názoru, že menšina musí ustoupit většině, protože se jich situace přímo nedotýká. Ale nedokáží se vžít do situace lidí z malé vesnice, kteří tam žijí generace, a najednou jim tam má přibýt taková obluda. Nejde jen o jaderná rizika. Časem se promění sociální struktura vesnice, naroste doprava, nad vesnicí bude pořád viset strašák jaderného odpadu. Ovšem třeba až za 50 let a to dnes opravdu nikoho moc netrápí. K tomu jim ještě někdo říká, že důsledky provozování jaderné energetiky musí nést oni, ačkoliv o ní nerozhodovali.

Máš nějaká přání do budoucna?
Já bych si přál, aby čeští politici dokázali víc naslouchat a aby viděli za horizont volebního období. Aby měli nějakou rozumnou vizi toho, jak bude vypadat naše česká energetika za 30 nebo 50 let.