Tradiční představa města plného vysokých budov a betonu nevypadá na první pohled příliš ekologicky. Může proto leckoho překvapit, že právě město je na základě přepočtu uhlíkové stopy na jednotlivého člověka tím nejekologičtějším typem sídla. Oproti svým soupeřům má však z pohledu ekologie jednu nevýhodu. Městské mikroklima se v některých ohledech chová jinak než volná okolní krajina a podle klimatických scénářů na něj změna klimatu dopadne podstatně razantněji. Může za to jev nazývaný tepelný ostrov.
Koncept tepelného ostrova spočívá v tom, že umělý povrch, jakým je například typicky městský asfalt nebo beton, zadržuje oproti přirozeným povrchům, jakými jsou například louky nebo lesy, mnohem více tepla. V konečném důsledku proto může teplotní rozdíl mezi městem a volnou okolní krajinou činit klidně i 4 stupně. Teplotní problém měst umocňují kromě jiného také horké střechy, které se v létě během dne dokáží vyhřát až na 60 stupňů. Naopak výskyt tepelných ostrovů zmírňují rostliny, které odpařují skrze své listy vodu, čímž zvyšují okolní relativní vlhkost vzduchu a snižují jeho teplotu. Chladící výkon jednoho stromu lze přitom pro představu přirovnat k běžné klimatizaci v autě. Kromě zeleně vysazované v ulicích pomáhá město ochlazovat také zdravá volná krajina okolo něj, přírodní či technické vodní prvky nebo vegetační střechy.
Reagovat na změnu klimatu a tím omezit četnost výskytu horkých vln a bleskových povodní může jak stát pomocí legislativy, tak i samotné město skrze nástroje územního plánování. Jak by taková města měla vypadat? Odborníci zabývající se tvorbou měst Petr Klápště a Peter Bednár vtom mají jasno. Současnou výstavbu měst označují za tzv. sídelní kaši v rámci níž jsou jednotlivé stavby rozmisťovány bez rozmyslu ve velkých vzdálenostech. Veřejný prostor, budovy ani okolní příroda tak nevytváří logický celek. To má za následek neefektivní plýtvání volnou krajinou doprovázené zvýšenou spotřebou asfaltu, sítí a chybějící občanskou vybaveností. Nedostatečná infrastruktura nutí obyvatele měst zdlouhavě dojíždět za prací, vzděláním nebo zábavou za použití individuální formy dopravy.
Opakem sídelní kaše je jakýsi ideál udržitelného města – tzv. kompaktní město, jehož zářným příkladem je klimaticky odolná Vídeň. Základem předem promyšlené struktury kompaktního města je hustá průběžně doplňovaná zástavba. Budovy jsou vysoké a blízko sebe. Vše potřebné občan nalezne v docházkové vzdálenosti anebo na své cestě využije hromadnou dopravu. Také proto s sebou tento způsob zástavby přináší relativně nízkou uhlíkovou stopu na občana. Konkrétně Vídeň tu svou snížila od roku 1990 o 20 %, a to za současného dvojnásobného zvýšení životní úrovně.
Udržitelné město přitom nemusí mít jen kulatý tvar. Za zdařilý označuje Petr Klápště způsob výstavby větších měst na základě plánu navrženého pro rozvoj oblasti Kodaně v Dánsku nazývaného finger-plán. V rámci tohoto městského plánu z roku 1947 vytváří intenzivní zástavba podél veřejné kolejové dopravy paprsky sahající od husté městské zástavby v centru města do okolní krajiny. Mezi prsty zůstává zachována volná krajina zelených prostor sloužících například jako parky nebo lesoparky k rekreaci a zachytávání dešťové vody.
Zelená krajina v okolí měst je v boji proti tepelným ostrovům stěžejní. Ze snímků pořizovaných jako podklad pro výpočet teploty zemského povrchu je patrné, že zdravé plochy okolo města – zejména lesy – dokáží městu v horkých dnech s vyrovnáváním teplot znatelně pomoci. Oproti tomu města, která mají ve svém okolí poškozené porosty či dokonce oddrenážovaná pole, která se při vyšších letních teplotách chovají podobně jako město, tuto výhodu ztrácejí. I tuto skutečnost je tak potřeba při územním plánování zohlednit.
A jak se o zdraví svého města může zapříčinit jednotlivec? Z pohledu urbanistů je potřeba zejména účastnit se veřejného života obce, ať už za účelem iniciace debaty o smysluplné výstavbě města, či za účelem kontroly zastupitelstva obce skrze průběžné sledování a vyhodnocování komunální politiky.
Poselství je tedy jasné – v zájmu ochrany přírody budujme kompaktní města, aby bydlení, obchody, práce a další občanská vybavenost byly v docházkových vzdálenostech a společně vytvářely zajímavý celek, ve kterém rádi trávíme čas. Jak totiž uvádí Peter Bednár: “Nejlepší strategie pro ochranu přírody je bydlet od ní co nejdál”.
Článek shrnuje poznatky z prezentací a diskuze, která proběhla v rámci Smart café „Jak mohou města reagovat na změnu klimatu?“ s Petrem Klápštěm a Peterem Bednárem. Diskuzní večer pořádal Zelený kruh za podpory hlavního města Prahy a s podporou Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
