Diskuzi na téma budoucnosti energetiky České republiky vedli Ondráš Přibyla, zakladatel datového portálu Fakta o klimatu, a Kristina Zindulková z Asociace pro mezinárodní otázky. Svými poznatky tak uvedli do kontextu předpokládané rozhodnutí Uhlené komise, poradního orgánu vlády České republiky, o konečném roce těžby uhlí.
Proč se energetikou zabývat a snažit se o její transformaci? Sektor energetiky je největším zdrojem emisí skleníkových plynů a napomáhá tak k zesilování tzv. skleníkového efektu, jehož následkem narostla průměrná roční teplota v České republice za posledních 60 let o 2 °C. Pařížská dohoda, jíž je Česká republika smluvní stranou, která formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, však stanovila za rozumnou hranici zvýšení teploty oproti období před průmyslovou revolucí pouze 1,5°C. Nemáme-li stanovenou hranici přesahovat, je potřeba začít emise skleníkových plynů radikálně snižovat.
Ondráš Přibyla ve svém vstupu přiblížil čtyři nově publikované dlouhodobé expertní scénáře transformace energetiky do roku 2030, ukazující z jakých zdrojů, a v jakém poměru by mohla být elektřina v budoucnu vyráběna. Dále představil srovnávací studii těchto scénářů zpracovanou projektem Fakta o klimatu, ukazující jak se od sebe jednotlivé scénáře liší i v čem se shodují, a nastínil, jak reálné je tyto scénáře naplnit.
Scénáře vychází z předpovědí budoucí spotřeby elektřiny, vývoje a dostupnosti technologií pro výrobu a skladování elektřiny a z ceny její výroby. Na druhé straně by ve svém výstupu měly ukázat, které zdroje mají být využívány, kolik jich bude potřeba postavit nebo odstavit, jaké jsou potřeba učinit investice do těchto zdrojů a infrastruktury, i kolik emisí z výroby elektřiny vyplyne.
Postupně Ondráš Přibyla interpretoval čtyři vybrané scénáře, které je možné zhlédnout na stránce www.faktaoklimatu.cz. Zejména se všechny shodují na tom, že odklon od uhlí jakožto primárního zdroje elektřiny je proveditelný, a tedy že lze elektřinu i nadále získávat bezpečně a bez výpadků ve chvílích, kdy například zrovna nefouká vítr nebo vypadne jaderný blok. Dále žádný ze scénářů nepočítá do roku 2030 s velkým rozvojem technologií v oblasti skladování elektřiny nebo výroby zeleného vodíku, ani s podstatnými změnami v instalovaném výkonu jaderných a vodních elektráren, a to zejména kvůli dlouhému procesu jejich výstavby.
Ve druhé části diskuze se věnovala Kristina Zindulková možnému odklonu od uhlí z hlediska ekonomického, společenského a politického, a naznačila, jaké může dekarbonizace přinášet příležitosti i obavy.
Podle jejího názoru vhodně demonstruje ekonomickou perspektivu dekarbonizace studie od společnosti McKinsey, která modeluje, jak by mohla ČR dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Studie si klade za cíl nalézt co nejméně nákladnou cestu ke snížení emisí o 55 % oproti roku 1990. Ukazuje přitom, že nákladově nejvýhodnější by bylo snížení podílu uhlí na celkové výrobě elektřiny, čímž by došlo ke snížení emisí na 75% cíle. Takovou transformaci energetiky vyčíslila studie na 500 mld. Kč, avšak upozorňuje, že většina investic bude zisková, nebo se vrátí ve formě snížení provozních nákladů pro domácnosti a podniky. Zároveň je možné pokrýt více než polovinu těchto výdajů z prostředků fondů Evropské Unie, a dekarbonizace je tak vhodnou příležitostí ke snazšímu financování modernizace zastaralé infrastruktury s končící životností, snížení provozních nákladů podniků a domácností, nebo tvorbě nových pracovních míst. Ani ekonomická stránka tedy není pro odklon České republiky od uhlí překážkou.
A jak je to se společenskou proveditelností? Přestože zaměstnanost v uhelném průmyslu není v celostátním měřítku nijak znatelná, na úrovni regionů tvoří zhruba 3 % zaměstnanosti, a dané regiony se již nyní potýkají s celou řadou problémů. Téma uhlíkové neutrality je zatím podle průzkumů mezi populací velmi neznámé, a úkolem vlády je zajistit co nejhladší průběh dekarbonizace. Prozatím se s ním však spíše potýká. Vládní opatření, jmenovitě například vládní program RE:START, jehož záměrem je rozdělit do těchto regionů okolo 8 miliard korun, navíc s často protichůdným a skeptickým přístupem vlády, nestačí k tomu, aby se výzvám podařilo čelit.
Mezi kroky vedoucími k úspěšnému odklonu od uhlí ve světle společensky spravedlivé transformace by tak nemělo chybět vytvoření rekvalifikačních programů na míru zaměstnancům uhelného průmyslu, mapování a vytváření nových pracovních míst, zefektivnění podpory uhelných regionů, nebo zajištění hladkého čerpání financí. Podle Kristiny Zindulkové jsou totiž nedostatečná vládní opatření v kombinaci s propouštěním a špatnou informovaností společnosti největší hrozbou dekarbonizace.
Článek shrnuje poznatky z prezentací a diskuze, která proběhla v rámci Smart café „Co bude s naší energetikou a co nám říkají dlouhodobé expertní scénáře?“ s Ondrášem Přibylou a Kristinou Zindulkovou. Diskuzní večer pořádal Zelený kruh za podpory hlavního města Prahy.